Přemýšlel jsem o všech našich večerních rozhovorech.
Něha.
Naléhavost, kterou jsem si ke konci života spletl s prostou upřímností mezi dvěma lidmi.
Margaret musela vědět, že se čas krátí, a stále čekala, až přijdu z vlastní vůle.
Za to jsem ji měl radši.
A trochu nenáviděl svět.
Pronajal jsem si pokoj v motelu poblíž nemocnice a trávil jsem každý den vedle ní.
Snažili jsme se promluvit přes padesát ztracených let s hladem lidí, kterým bylo konečně dovoleno mluvit po celoživotním přerušení.
Vyprávěla mi o Ellenině narození, jejím svatbě, letech po smrti manžela a o tom, jak se naučila žít s osamělostí, aniž by zahořkla.
Vyprávěl jsem jí o zaměstnáních, která jsem pracoval, o městech, kde jsem žil, o ženách, které jsem si nikdy nevzal, a o tichém obrysu své existence.
Řekl jsem jí, že ať už jsem měl ruce co dělat, nějaká část mě s ní vždycky zůstala.
Jednou řekla: „S tebou bych byla chudá, Harrisone. Myslím, že by mi to nevadilo.“
„Byl jsem příliš hloupý a pyšný, než abych si to uvědomil. Teď už to vím,“ odpověděl jsem.
Ellen přicházela a odcházela, nosila kávu, telefonovala a ovládala ten hrozný praktický stroj, který se dá do pohybu v okamžiku, kdy do místnosti vstoupí smrt.
Mezi těmi úkoly jsme si s ní povídali.
Zpočátku opatrně.
Koneckonců, jaký tón je vhodný pro muže, kterého vaše matka milovala před vaším narozením?
Pak postupně, méně opatrně.
Margaret o mně nikdy nemluvila s hořkostí nebo s pohoršením.
Jen občas, ve starých příbězích, když si vzpomněla na mládí.
„Vždycky ti říkala, že jsi ta, co utekla,“ řekla Ellen jednoho večera, když Margaret spala.
Podíval jsem se na své ruce.
„To mě mrzí.“
Ellen zavrtěla hlavou.
„Nemyslím si, že to na konci myslela s lítostí. Spíš jako… místnost v jejím srdci, která se nikdy neuzavřela.“
Neměl jsem slov.
Tak jsem vzal Ellen za ruku a jednou ji stiskl.
Posledního rána Margarety pronikalo skrz nemocniční žaluzie sluneční světlo, měkké a žluté, téměř milosrdné.
Ellen šla dolů, aby si promluvila se zdravotní sestrou o papírování.
Několik drahocenných minut jsme s Margaret zůstali sami.
Zamrkala a otevřela oči.
„Harrisone?“
„Jsem tady.“
Podívala se na mě, jako by si stále potřebovala potvrdit, že jsem opravdu ušla celou tu cestu.
Pak se na mě usmála stejně lehce jako tehdy, když jsem poprvé vešel do místnosti.
Sklonil jsem se nad naše spojené ruce a přitiskl si k nim čelo, protože jsem nemohl unést tíhu toho, co mi dávala.
„Já taky.“
