Ellen stála na jedné straně postele.

Stál jsem na druhém.

Společně jsme cítili obrovské ticho uzavírajícího se života.

Potom jsem seděla sama v nemocniční kapli téměř hodinu, protože jsem ještě nemohla vstoupit do světa, kde se Margaret opět stala minulostí.

Zůstal jsem u všeho.

Pomohl jsem Ellen vybrat květiny.

Vybrali jsme jednoduché bílé pivoňky a světle modré delphinium, protože Margaret je milovala pěstování ve své zahradě.

Ellen řekla, že jí barvy připomínaly nejlepší nedělní šaty její matky.

Na pohřbu mi Ellen provlékla ruku pod mou tak přirozeně, jako by tam odjakživa patřila.

To mě málem zlomilo úplně jako hrob.

Po pohřbu jsem se vrátil domů.

Byl jsem příliš starý na to, abych si myslel, že zármutku se dá uniknout změnou zeměpisné polohy.

Svět zůstal nedotčen skutečností, že se ten můj rozpadl a znovu se zformoval do jiného tvaru.

Ale Ellen zavolala o dva dny později.

Pak znovu v neděli, aby se mě podíval.

A potom jsme nějakým způsobem pokračovali.

Pořád jsem toužil po Markétě.

Celé týdny jsem za soumraku sahal po telefonu, než jsem si vzpomněl, že večer žádný hovor nepřijde.

Ale s Ellen jsme se stále sbližovaly, až jsme se staly přirozenou součástí života toho druhého.

Poslala mi kopie fotografií, které jsem nikdy neviděl.

Margaret, třicítce, drží malou Ellen na houpačce na verandě.

Margaret v padesáti letech, s kloboukem proti slunci a smějící se něčemu mimo záběr.

Margaret loni na jaře, jak stojí mezi rajčaty s jednou rukou v bok a vypadají jako žena, která si každou vrásku na tváři zasloužila.

Markéta v sedmnácti letech, bosá v potoce.

Margaret zuří kvůli poškozené knihovní knize.

Ellen se smála i plakala stejnou měrou, když mi vyprávěla příběhy, které se za nimi skrývaly.

Občas mě teď navštěvuje.

Někdy za ní jezdím autobusem.

Často mluvíme o Markétě, ale nejen o ní.

Diskutujeme o receptech, počasí a Ellenině životě.

Jednou přivedla svého syna, Markétina vnuka, aby se se mnou setkal.

Slyšet dítě běžet po dvorku, který byl roky tichý, mi málem vzalo schopnost mluvit.

Jsem dost starý na to, abych pochopil, že život málokdy vrací to, co si vezme.

Ale někdy vám před dveřmi zanechá něco, co jste si nikdy nepředstavovali, že dostanete.

S Margaret jsem neměl/a věčný vztah.

Nedostala jsem manželství, děti ani obyčejná desetiletí, která bychom mohli sdílet, kdybych byla v šestadvaceti odvážnější.

Ale znovu jsem ji viděl.

Slyšel jsem, jak mi odpustila, aniž by to slovo musela použít.

Na konci jsem ji držel za ruku.

A protože jsem ji miloval pozdě, místo abych ji nemiloval vůbec, našel jsem dceru, kterou jsem nikdy nečekal, že budu mít.

Pořád mi každý den chybí Margaret.

Ale vděčnost uvolnila místo vedle zármutku.

V sedmdesáti šesti letech jsem nastoupil do autobusu, abych po padesáti letech viděl svou první lásku.

Ani léta mi nezabránila v tom, abych se k ní dostal.

A díky podivnému milosrdenství této cesty jsem našel život, o který bych si nikdy nevěděl, že bych si přál.

Nyní zůstává otázka, která je středem celého příběhu:

Kdybys byl Harrisonem, cítil bys po svém odchodu do Elleniny života jako útěchu, nebo jako neustálou připomínku rodiny, kterou jsi s Margaret nikdy neměl?