Takže když se moje matka znovu začala do telefonu usmívat, přijímala soukromé hovory v čistírně a najednou se mě ptala na můj pracovní rozvrh, který se zdál příliš specifický na to, aby byl neformální, všimla jsem si toho. Jen jsem ještě plně nepochopila jeho podstatu.
Přibližně ve stejnou dobu k nám domů začal častěji chodit muž z jeho církevní skupiny. Jmenoval se Ron Mercer a od chvíle, kdy vstoupil do našeho domu, se choval jako někdo, kdo si chce vyzkoušet svou schopnost přeskupovat nábytek, aniž by mu někdo řekl ne.
Na veřejnosti byl zdvořilý, v soukromí namyšlený a měl ve zvyku říkat hrubé věci se smíchem na konci, jako by se z nich pak dělaly vtipy.
Během večeře se na mě podíval a zeptal se, jestli jsem někdy přemýšlel o tom, že bych si znovu pořídil vlastní dům.
Nebo říkejte věci jako:
„Musí být fajn mít zabudovanou záchrannou síť.“
Říkala jsem si, že to můžu tolerovat, pokud to udělá mamince radost. Ale začala jsem si všímat, že se v jeho přítomnosti mění. Stala se ke mně drsnější, defenzivnější a s větší pravděpodobností přepisovala fakta v reálném čase.
Kuchyně, kterou jsem uklízela, najednou nikdy nebyla dost čistá. Nakupování, které jsem dělala, bylo nějak špatně. Dům, o který jsem se léta starala, se ve své nové verzi reality stal místem, kde jsem usnula na vavřínech.
Pak se objevily fyzické příznaky.
Na jídelním stole se objevila hromada formulářů pro zápis do školy a zmizela, jakmile jsem vešla dovnitř. Garáž se vyprázdnila bez jakéhokoli vysvětlitelného důvodu. V pátek odpoledne, když jsem byla ještě v práci, mi přivezli tři jednolůžkové matrace a když jsem se na to zeptala, matka mi řekla, že kostel pořádá sbírku, a než jsem na ni mohla dotlačit, změnila téma.
Jednou v sobotu, když jsem se vracel z lékárny, jsem našel dvě krabice se zimním oblečením zalepené lepicí páskou poblíž schodů vedoucích do sklepa. Řekl mi, že mi jen pomáhá s organizací.
Jinou noc jsem ji slyšel, jak se tiše směje do telefonu a říká:
„Ne, zatím nemá ani ponětí.“
Ta věta mě zasáhla jako tříska.
