Zmizel bych.
Na nádraží vjel minibus. Vystoupila z něj unavená žena, zatímco se na zadním sedadle hádaly dvě děti. Opatrně jsem se přiblížil.
Promiňte. Cestujete na sever?
Podívala se na mě se znepokojením.
Můžu vás odvézt na státní hranici. Jste v nebezpečí?
Musím odsud vypadnout.
Jmenovala se Marcy. Nechala mě s sebou jet čtyři hodiny, aniž by se ptala na jakékoli vysvětlení. Během zastávky mi koupila vodu a sendvič. Než mě vysadila na autobusové zastávce, dala mi deset dolarů a nabíječku na telefon.
„Ať už po sobě necháš cokoli,“ řekla, „nevracej se jen proto, že je samota děsivá. Jednou jsem se zdržela pryč příliš dlouho.“
Dnes jsi mě zachránil/a.
Marcy se na mě unaveně usmála.
Ne. Zachránil ses sám. Jen jsem tě svezl.
Na nádraží jsem si nabíjela vypůjčený telefon tak dlouho, abych mohla poslat e-mail tetě May, sestře mé matky. Nemluvila jsem s ní tři roky, protože Kyle mě vedl k přesvědčení, že si mě bere dominantně.
Můžu u vás zůstat? Nemám kam jinam jít.
Její odpověď následovala téměř okamžitě.
Klíč je pod rohožkou. Vždycky se můžeš vrátit domů.
Koupil jsem si jednosměrnou jízdenku na autobus za Marcyiny peníze, zničil SIM kartu v telefonu a vyhodil ho.
O čtrnáct hodin později jsem za východu slunce dorazil do malého pobřežního městečka tety May. Stála a čekala vedle starého modrého pick-upu, stříbrošedé vlasy spletené do copu.
Když mě viděla, jak vystupuji z autobusu bez zavazadel, na nic se neptala. Jen mě objala.
Vezmeme tě domů.
Spala jsem skoro dva dny.
Když jsem se konečně probudil, na kuchyňském stole ležela míchaná vejce a toast, vedle obálky se třemi sty dolary a adresou.
„Moje kamarádka Martha je majitelkou restaurace na Hlavní ulici,“ vysvětlila teta May. „Potřebuje pomoc a neklade otázky. Dokud se nerozhodneš, co budeš dělat dál, používej rodné příjmení své matky.“
O tři dny později Lena Harrisová zmizela beze stopy.
Lena Morganová začala pracovat v restauraci Martha’s Diner.
ČÁST 2 — ŽIVOT, KTERÝ JSEM SI VYBUDOVAL V TAJNÉM SÍDLE
Malá restaurace byla malá a zchátralá, s popraskanými sedadly a menu, které se po celá desetiletí nezměnilo. Káva ale byla silná, zákazníci přátelští a nikdo se mnou nechoval jako s vtipem.
Nalévala jsem nápoje, nosila talíře, uklízela stoly a pomalu si vzpomínala, jaké to je, když si moje práce váží svých věcí.
Večer jsem seděla na verandě tety May a sledovala, jak slunce zapadá do oceánu. Pomalu se mi uvolňovala ramena. Začala jsem spát celou noc. Smála jsem se, aniž bych se divila, jestli mě někdo natáčí.
