Když jsem se probudil, byl jsem v nemocnici.
Jasné světlo nade mnou mě štípalo do očí. Ve vzduchu se vznášel sterilní zápach dezinfekce. Můj kýl byl hlavním dnem mého plavidla.
Nolan seděl vedle mě a hlavu si opřel o ruku.
„Omdlela jsi, shrbená ve své ložnici,“ řekl tiše. „Myslela sis, že jsem přišel, protože ses prostě nechtěla vzdát. Našel jsem tě na podlaze.“
Všechno se vrátilo jedním rázem.
Černá skříňka.
Z fotografií.
Písmena De.
Benoît.
– Bradrijové.
„Jak jsi to věděl?“ ozval se chraplavý hlas. „Jak jsi věděl, že se tam dívám a dívám?“
Taky Nolanova zvědavost.
„Slyšel jsem něco o jídle,“ řekl. „Camille říkala něco francouzsky o tom, že si všechno schovala pod postel. Matka se rozčilovala, i když to moc dobře věděla. Autorka projevů, kterou obsluhovala… nic se nestalo.“
Zíral jsem do stropu.
Moje ženy to tajily. Nejen přede mnou, ale i pod svými vlastními postelemi.
„Kde je Camille?“ zeptal jsem se nakonec.
„Dole,“ řekl Nolan. „Dává si kávu. Řekl jsem jí, že u tebe zůstanu.“
Dívám se na své oči.
Jak se na ni mám dívat?
Druhý den mě propustili z nemocnice. Nolan mě odvezl domů. Když jsem dorazil, Camille vstala, aby mě přivítala, a s pohledem se na mě podívala.
Zavolala mi to meta a zastavila přede mnou. Napila se vody, udělala džus a postavila na stůl misku s ovocem.
Ale myslím jen na tu černou skříňku.
K písmenům.
Ke jménu Benoît.
Že z místa kuchyně v kuchyni jsem věděl, že už dál nemůžu.
„Nemůžeme se s námi sejít v půli cesty,“ řekla a předla.
Camille otočila louhování.
Vážíte si toho?
Vím o té černé skříňce pod postelí.
Její tvář zbledla.
Ztuhla.
přišla panika.
„Chade, už to vidím,“ řekla rychle. „Prosím, poslouchej mě.“
Měl jsem z toho potěšení.
Není to tak, jak si myslíš.
Pak si pořádně roztáhni paty od sebe, děvko, její osobní fotky a muž, pod kterým Benoit leží na posteli.
Skákání v řasách.
„Moji rodiče se setkali s Benoîtem,“ řekla. „Říkali, že jsem potkala tebe, toho Francouze. Mysleli si, že jsem potkala někoho ze světa, kdo byl tak odlišný.“
Zíral jsem na ni.
A ty jsi mě opustil/a?
Srazili pakoně na zem.
Potkala jsem ho. Nejdřív jsem si o té žádosti nic nemyslela. Ale… zkomplikovalo se to.“
„Řekl jsi mi, co se děje?“
