ČÁST 2
Noah stál bez hnutí na zahradě, neschopný se pohnout. Déšť přestal, ale ze střechy stodoly stále kapala voda. Celá budova páchla vlhkým dřevem, blátem a čímysi starým, co bylo uzavřeno příliš dlouho.
Margaret se začala třást: „Ne,“ zamumlala. „Prosím, to ne…“
Daniel ji objal, ale sám vypadal, že se každou chvíli zhroutí.
Dva policisté vyšli jako první. Za nimi následovala detektivka Claire Bennettová s svítilnou v ruce. Dveře zůstaly otevřené.
Noah hleděl na černý žebřík a na malý moment – jen na jediný moment – se cítil opět jako sedmiletý chlapec. Čekající. Poslouchající. Doufající, že někdo řekne, že to byl všechno omyl.
Uběhla minuta. Pak dvě. Pak tři. Nikdo nic neříkal. I sousedé za plotem mlčeli.
Nakonec se zpod země ozval hlas detektivky Bennettové. Tichý. Vážný.
„Nenechávejte rodinu chodit sem dolů.“
Margaret se zhroutila Danielovi v náručí. Noah už nic dalšího nepotřeboval. Už to pochopil.
Lily nikdy neutekla. Nikdy nebyla mimo město. Byla po celou dobu tam. Na stejném místě, kde rodina každou neděli obědvala. Na stejném dvoře, kde si hrály děti. Pod domem muže, kterému říkali dědeček.
Pátrání trvalo tři dny. Každý večer modrá světla policejních aut ozařovala Haroldův starý dům. Přijeli novináři. Další policisté. Pak pracovníci státní forenzní laboratoře. Stodola se stala středobodem všeho, co město patnáct let ignorovalo.
Margaret mlčela. Seděla v Lilyině pokoji, držela růžovou látku v rukách a neustále palcem přejížděla přes tři malé bílé kytičky.
Pravda pomalu vycházela najevo. A každý její střípek ji ničil čím dál víc.
