O patnáct let později Harold zemřel.
Pohřeb byl ponurý. Popsali ho jako „přísný“ a „staromódní“. Noah stál vedle své matky a všiml si něčeho zvláštního. Margaret patnáct let smutečně truchlila pro Lily, ale pro svého otce neplakala.
Po pohřbu šli Noah a Daniel do Haroldova starého domu, aby ho vyklidili.
Dům voněl prachem, léky a zavřenými okny. Husté závěsy nepouštěly světlo dovnitř. Na stěnách visely rodinné fotografie. Haroldův pokoj byl na druhém konci domu.
Noah vstoupil dovnitř a ucítil zvláštní chlad. Daniel otevíral zásuvky, zatímco Noah stahoval prostěradla z postele. Tehdy si všiml, že matrace je nerovná. Jeden roh byl výše než druhý.
Nadzvedl ji. Nejprve našel staré noviny. A pak něco růžového.
Noahovo srdce přestalo bít. Pomalinku to vytáhl.
Byl to kus staré látky. Vybledlý. Téměř na cáry. Ale v jednom rohu byly tři malé bílé kytičky. Ručně vyšité.
Noah padl na kolena.
– Takže…
Daniel se otočil: „Co se děje?“
Noah zvedl látku třesoucíma se rukama: „Myslím, že to patřilo Lily.“
Daniel ztuhl. Z tváře mu zmizela veškerá barva. Pak zamumlal: „Ničeho jiného se nedotýkej.“
O dvacet minut později stála před domem policejní auta. Když detektivka Claire Bennettová vstoupila do Haroldova pokoje, všechno se změnilo. Už to nebyl dům starého muže. Bylo to místo činu.
Pak přišla Margaret. Uviděla růžovou látku a zkoprněla. Nekřičela. To ticho bylo horší než cokoliv jiného.
„To patří Lily,“ zamumlala. „Ty kytičky jsem pro ni vyšila já.“
O několik hodin později našel policista hnědý zápisník schovaný ve starém povlaku na polštář. Detektivka Bennettová ho otevřela. Výraz v její tváři se změnil. Pak se podívala směrem k zadnímu dvoru.
„Směřuje to ke stodole,“ řekla.
O půlnoci policie vyrazila zámek. Ve stodole, pod dřevěnými prkny, objevili tajné dveře. A za nimi… schodiště vedoucí dolů do temnoty.
