ČÁST 1
Pětadvacet let si všichni mysleli, že Lily Carterová zmizela navždy.
Někteří tvrdili, že utekla. Jiní říkali, že potkala někoho cizího. Další si mysleli, že ji omrzelo jejich klidné městečko a chtěla začít nový život. Její mladší bratr Noah tomu však nikdy nevěřil.
Bylo mu teprve sedm let, když Lily zmizela. Jí bylo šestnáct – byla milá, tichá a vždy se na něj usmívala, jako by byl tím nejdůležitějším člověkem na světě.
Lily moc ráda na své oblečení vyšívala malé bílé kytičky. Naučila ji to jejich matka Margaret. Tři malé kytičky na rukávech, na tašce, a dokonce i na jejím starém šátku.
Noah si pamatoval na den, kdy zmizela.
Déšť bubnoval do oken.
Matka brečela v kuchyni.
Otec Daniel běhal ulicemi a volal Lilyino jméno, dokud neztratil hlas.
A dědeček Harold seděl ticho v obývacím pokoji.
„Pravděpodobně chtěla jiný život,“ řekl tehdy Harold.
Noah ta slova nenáviděl. Protože Lily by nikdy neodešla, aniž by se rozloučila.
Léta plynovala. Plakáty s pohřešovanou osobou vybledly. Policie přestala chodit. Sousedé se už neptali. Margaret se ale nevzdávala. Lilyin pokoj zůstal nedotčený: její knihy na psacím stole, její modrý kabát za dveřmi, její zrcadlo zapadlé prachem.
Každý večer Margaret šeptala: Moje dcera se vrátí domů.
