Nejdřív se najíme a pak ti všechno povím.
Chody se podávaly jeden po druhém. Byly prezentovány tak bezchybně, že si otec nemohl pomoct a musel poznamenat:
Je škoda jíst něco tak krásného.
Ale poté, co se kousla, moje matka souhlasně přikývla.
Chutné a vůbec ne mastné.
Když jsem to viděl, u srdce se mi trochu ulevilo. Alespoň na tu chvíli seděli moji rodiče u krásného stolu. Nikdo je nevyhnal a nikdo se na ně nedíval svrchu.
V tu chvíli mi telefon v kapse znovu zavibroval. Jednou, dvakrát a pak nepřetržitě.
Pohlédla jsem na obrazovku. Rozsvítilo se jméno mého manžela. Položila jsem telefon obrazovkou dolů.
Ani ne za minutu se to znovu objevilo. Tentokrát to byla moje tchyně a pak jeden z jejich rodinných příslušníků.
Neodpověděl jsem.
Otec si toho všiml a tiše se zeptal: „Děje se něco?“
Zavrtěl jsem hlavou.
Nic důležitého.
Ale telefon stále zvonil.
Maminka se na mě znepokojeně podívala.
Možná bys to měl zvednout. Pokud takhle volají pořád, muselo se něco stát.
Zůstal jsem klidný.
Pokud je to důležité, sdělí to správným způsobem. Prozatím si jen užijte večeři.
Řekla jsem to, ale hluboko uvnitř jsem přesně věděla, co se děje. Atmosféra v domě mého manžela se drasticky změnila. Večírek byl evidentně přerušen. Mark byl bombardován otázkami a moje tchyně si začínala uvědomovat, že se věci kazí.
Někdo, kdo je zvyklý dávat ostatním rozkazy, nemůže zůstat dlouho v klidu, pokud je náhle ignorován.
Telefon ještě několikrát zavibroval a pak ztichl.
Napil jsem se vody, zatímco jsem sledoval rodiče, jak s chutí jedí, a pomyslel si: Počkejte ještě hodinku a ty telefonáty se z obvinění změní v prosby.
