Léta splývala v jedno, jak už to ve šťastných letech bývá.
Ben k nám domů jezdil na kole téměř každé odpoledne.
Moje matka ho tolerovala.
Můj otec sotva vzhlédl od novin, když Ben vstoupil.
Ale Rosie čekala u okna na zvuk jeho pneumatik.
V sedmnácti letech jsem si začala představovat budoucnost s Benem.
Nikdy jsem to neřekla nahlas.
Byly to jen tiché fantazie, když jsem dělala úkoly nebo si před spaním česala vlasy: Ben, Rosie a já, naše životy navždy propojené.
Věřila jsem, že si to taky tak představoval.
Protože se tak dlouho zdržoval na naší verandě.
Protože se smál Rosiiným vtipům, kterým jsem obvykle rozuměla jen já.
Pak jedné neděle, když mi bylo dvacet dva, Ben zaklepal na naše dveře.
V dlani měl malou sametovou krabičku.
Srdce mi bušilo tak rychle, že se mi málem zatočila hlava.
„Můžu mluvit s Rosie?“ zeptal se mě.
Zírala jsem na něj. „Rosie?“
Bez odpovědi jsem ustoupila stranou.
Z kuchyňského okna jsem sledovala, jak klečí před mou sestrou mezi rajčaty.
Viděla jsem, jak jí ruce vyletěly k ústům.
Viděla jsem, jak přikývla tak prudce, že se jí rozkmitaly kadeře.
Té noci jsem brečela do polštáře, aby mě nikdo neslyšel.
Hlavou mi bleskly strašné myšlenky, myšlenky, za které jsem se styděla.
Ben ji přece nemohl považovat za atraktivnější než mě.
Musel mít jiný důvod, proč si ji vzít.
Zpětně to bolí, když vím, jak blízko jsem byla pravdě.
