Příští ráno jsem se usmála a pomohla Rosie vytvořit na Pinterestu nástěnku inspirace pro její svatbu.
„Půjdeš mi za svědkyni,“ řekla mi. „Slib mi to.“
Část mě neustále čekala, že zasáhnou naši rodiče.
Místo toho se usmáli a řekli, že se Ben o Rosie dobře postará.
Svatba byla malá. Ben měl na sobě šedý oblek a plakal, když Rosie kráčela k oltáři.
Moji rodiče se dál usmívali.
„Udělal jsi dobrou volbu,“ řekl táta Benovi a poklepal mu po rameni.
Ten komentář zabolel.
Sledovala jsem, jak Ben navléká Rosie prsten na prst.
A říkala jsem si, jestli jsem svého nejlepšího přítele vůbec někdy doopravdy znala.
Uběhly tři roky.
Nakonec se mi podařilo překonat zraněné city a potkala jsem skvělého muže.
Rosie a Ben se přestěhovali do malého žlutého domku na okraji města.
Každé ráno v devět hodin Rosie volala, aby mi řekla, co má na sobě.
Pak přišel telefonát, za který jsem se vždycky modlila.
„Budu mámou,“ zašeptala Rosie. „Čekáme dvojčata.“
Klesla jsem na podlahu svého bytu, brečela a smála se zároveň.
Celý její život lidé tvrdili, že Rosie nikdy nebude mít normální budoucnost.
Teď z ní bude máma.
Měla jsem vědět, že takové nesmírné štěstí nepřijde samo od sebe.
Těhotenství bylo těžké.
Ve 34. týdnu těhotenství byla Rosie hospitalizována.
Lékaři nám dali temnou prognózu.
Hodiny v čekárně ukazovaly po půlnoci.
Zírala jsem na lítačky, kterými Rosie odvezli, a vroucně doufala, že se otevřou s dobrými zprávami.
Ben seděl vedle mě, koleno se mu nekontrolovaně třáslo.
„Bude v pořádku,“ zašeptala jsem spíš pro sebe než pro něj. „Rosie je silná.“
Ben si přitlačil obě dlaně na oči.
Vydal zvuk někde mezi modlitbou a vzlykem.
Pak prošel dvoukřídlými dveřmi lékař.
Ben vyskočil.
Výraz v lékařově tváři mi řekl všechno ještě předtím, než promluvil.
„Ztratila hodně krve. Miminka se nám podařilo stabilizovat, ale Rosiin stav se rychle zhoršuje. Děláme vše, co je v našich silách, ale musíte se připravit na nejhorší.“
Opět zmizel za dveřmi.
