Noc, kdy se zhroutil můj kulinářský svět
Léta jsem si myslela, že jsem „královna pizzy“ ve svém sousedství. Měla jsem ingredience, nejdražší sýr a řídila jsem se každým receptem, který jsem našla na internetu. Všechno se ale změnilo v noci, kdy k nám na večeři přišel italský host – blízký přítel mého manžela.
Vytáhla jsem z trouby čerstvou, zlatavou pizzu, vonící bazalkou a rozpuštěnou mozzarellou. Když jsem ji položila na stůl, pocítila jsem vlnu hrdosti. Ale místo očekávaného „Mamma Mia!“ se podíval na těsto, zdvořile zavrtěl hlavou a ani se nekousl.
Byla jsem v rozpacích a upřímně řečeno i trochu uražená. Pak se na mě ale s laskavým úsměvem podíval a řekl: „To, co tady děláš, je jen chléb se sýrem. Je to vynikající chléb, ale není to pizza. Tajemství není v polevě – je to jediná chyba, kterou děláš s vodou a droždím, která ničí duši těsta.“
Moje mise pro „Svatý grál“ Crustu
Tu noc jsem nemohl spát. Jeho slova mi zněla v hlavě. Uvědomil jsem si, že pokud chci udělat opravdovou pizzu, musím se přestat chovat jako amatér a začít myslet jako mistr z Neapole.
Strávila jsem týdny výzkumem, čtením starých italských kuchařek a dokonce i telefonováním odborníkům na pizzu. Spotřebovala jsem kilogramy mouky a desítky neúspěšných várek. Moje kuchyně vypadala, jako by ji zasáhla sněhová bouře! Ale konečně, po týdnech pokusů a omylů, jsem objevila „svatý grál“.
Teď už moje pizza není jen „dobrá“ – je lepší než v drahých restauracích v centru města. Sousedé mi dokonce klepou na dveře, sledují vůni čerstvého těsta a ptají se, jestli si otevírám pizzerii!
