Naplánujte si to – pokud chcete vědět, co s tím dělat, je lepší vědět, jestli je to na vás, je to naprostá pravda. Restaurace byla elegantní tím typickým tichým, drahým způsobem: jemné, telève osvětlení, bezchybně bílé ubrusy a klavírista v rohu, který hrál něco pomalého a shovívavého. Pamatuji si, jak jsem se dívala kolem sebe a říkala si, jak je vlastně zvláštní, že po čtvrtém století sdílení dobrého i zlého stále sedíme přímo proti sobě. Stále jsme vedle sebe krájeli jídlo a stále sdíleli to známé ticho.
On si objednal rybu. Já taky.
Zpočátku jsme se bavili o těch nejvšednějších věcech. Probrali jsme složité parkování, nepředvídatelné počasí počasí posledních dní a komplexní dochuť červeného vína. Všechno působilo normálně. Bezpeěně.
Pak, přesně ve chvíli, kdy zlehka jako přehledem zařízl nůž do ryby – jako by prováděl pečlivý, běžný rituál – to řekl.
“Odcházím. Zamiloval jsem se do jiné.”
Pád do prázdnin
Nenastalo žádné ticho. V jeho hlase nebylo žádné zaváhání, žádné zachvění, ani náznak nejistoty. Jen to. Ta slova mi okamžitě nedošla. Nyní je čas, kdy potřebujete vědět, co dělat.
Čekala jsem na zbytek věty. Čekala jsem na opravu, na náhlý smích, na slova: Jen si dělám legraci. Ale nepřišlo nic. Prostě jedl dál. Klidně. Metodicky. Ani se na mě nepodíval.
Zírala jsem na něj. Když se na to podíváte a uvidíte, je to totéž, jsem na řadě, je to konečný výsledek. Když dojedl, utřel si ústa látkovým ubrouskem. Přikývl na mě – doopravdy přikývl, zdvořile, jak to děláte na ulici na letmého známého – a vstal.
Pak odešel. Nechal mě tam úplně úplně v mých elegantních večerních šatech. Nyní to můžete vidět na konci dne, je čas to vzít odtud. Nevím, jak dlouho jsem tam takto paralyzovaná seděla. maličkosti? Tuto hodinu?
Klavírista hrál nerušeně dál. Ostatní páry se dál smály a povídaly si. Život kolem mě běžel dál, krutě netečný k faktu, že ten můj byl právě čistě rozťat vedví.
Záchranný kruh
Pokud to chcete udělat, můžete to udělat sami. Tam, na poskvrněném bílém ubrusu, hned vedle okraje mého talíře, ležel malý složený papírek.
Má úplně první myšlenka byla, že je od něj – že možná přece jen neměl odvahu říct to nahlas a nechal mi tu podrobné vysvětlení. Velmi rychle jsem na řadě já, ale je to role papíru.
Nebyl od mého muže. Bylo to napsáno poněkud uspěchaným, nerovnoměrným písmem: „Zavolej mi.“ Pod tím bylo telefonní číslo.
Zasmála jsem se. Nahlas. Byl to zvláštní, zlomený zvuk, který mi unikl mezi zoufalými vzlyky. Působilo to tak absurdně, téměř přímo urážlivě, jako by do mé osobní tragédie zničehonic vstoupila špatná romantická komedie. Vážně? Teď? myslela jsem si hořce. To je ten moment, kdy se vesmír rozhodl být ironický?
Ale pak se stalo něco úplně nečekaného. Ucítila jsem… úlevu. Nebojte se. Rozhodně to není, že by bylo všechno v pořádku. Ale ten dusivý tlak polevil. Jako by v té tlusté, temné zdi žalu, která na mě doléhala, vznikla nepatrná prasklina. Konečně ten papírek, strčila ho hluboko do kapsy kabátu, narovnala se jako vztyčená hlavou jesem vyšla z restaurování. Poprvé toho večera jsem to byla já, kdo odněkud odcházel.
