Zřídka zasahoval.
Často sedával sám na dřevěné židli na dvoře, četl noviny nebo se staral o kaktusy v květináčích.
Často jsem si říkal, jestli opravdu chápe, co se v tom domě děje.
Otočil jsem se k němu.
Stál u popelnice na verandě a v ruce držel černý igelitový sáček.
Chvíli se na mě podíval a pak pomalu řekl: „Když už odcházíš, vezmi si tuhle tašku a hoď ji do kouta, ano?“
Lehce zvedl tašku. „Jen odpadky.“
Jeho žádost mě trochu překvapila.
Ale já přikývl.
Ano, samozřejmě.
Šel jsem tam a vzal si tašku.
Bylo to velmi snadné.
Bylo tak světlo, že se zdálo téměř prázdné.
Naposledy jsem se na rozloučenou uklonil.
Nic jiného neřekl.
Velmi malá postýlka.
Otočil jsem se a pokračoval v cestě.
Železná brána se za mnou s bouchnutím zavřela.
Ten zvuk byl jako konec.
Šel jsem dlážděnou uličkou.
Po obou stranách silnice stály domy v matných pastelových barvách, jak bylo pro tuto mexickou čtvrť typické.
Pes spal ve stínu stromu jacaranda.
V dálce bylo z restaurace na rohu ulice slyšet mariachi hudbu.
Život jde dál.
Jediný člověk, jehož život se v tu chvíli zastavil, jsem byl já.
Řekl jsem si, že se neohlédnu zpět.
