Byla mladší, uhlazenější a dokonalá tak, jak jsem se já necítila dokonalá od dob před mateřstvím, praním prádla, bezesnými nocemi a lety, kdy mi říkali, že už na nic nestačím.
Ryan se na mě podíval a řekl: „Nejsi ta žena, kterou jsem si vzal. Bývala jsi štíhlá. Už pro mě prostě nejsi přitažlivá.“
Potom bral Lucille všude. Do restaurací. Na pracovní akce. Na rodinné setkání. Dokonce i k domu své matky Elaine.
Takže když mě Elaine s dětmi pozvala na svou bazénovou párty ke Dni nezávislosti, málem jsem odmítla.
„Pořád jsi rodina,“ řekla mi.
„Ryan tam bude,“ řekl jsem.
„Já vím.“
„S ní.“
Elaine chvíli mlčela. Pak řekla: „Nenech ho, aby tě vytlačil z míst, kam patříš.“
Chtěl jsem být statečný.
Místo toho jsem najal Daniela.
Cestou jsem se omlouvala za dopravu, klimatizaci, otisky prstů mé dcery na jeho okně a za cokoli dalšího, co moje úzkostlivá mysl dokázala najít.
Daniel se nevyjádřil. Jen odpovídal na otázky dětí.
Ano, hrál v reklamách.
Ne, nebyl slavný.
Ano, jednou si na stomatologickém sjezdu zahrál piráta.
„S mečem?“ zeptala se moje dcera.
„Se zubním kartáčkem,“ řekl Daniel.
Poprvé za celý den se auto naplnilo smíchem.
Pak jsme dorazili do Elaineiny ulice.
Ryanův náklaďák už tam byl.
Vedle něj stál Lucillin bílý kabriolet.
Sevřel se mi žaludek.
Daniel si toho všiml, ale nepronesl mi žádný projev. Zeptal se jen: „Připraveni?“
Nebyl jsem.
Ale stejně jsem přikývl.
ČÁST 2
