Byla víc než jen přítelkyně – pracovala s programem. Bez otázek mě tam pustila.
„Vždycky jsem věděla, že nemůže zůstat pohřbený,“ zašeptala.
Vytáhla složku s nápisem ECHO – Neschválené procesy.
„Byl jsem jeho kumpánem, pověřeným sledováním postupu. Ale viděl jsem, co to s ním dělalo – výpadky vědomí, migrény. Udělali z něj zbraň.“
Uvnitř byly dokumenty: záznamy o užívání drog, grafy nálad, fotografie Aarona připoutaného.
„Utekl s pomocí únosné zbraně,“ řekla. „Je v ní všechno – důkazy, plány, nahrávky. Pokud se to dostane ven, Echo shoří. Stejně tak tvoji rodiče.“
„Moji rodiče?“ zeptal jsem se.
„Tvoje máma byla klinická vedoucí. Táta se věnoval logistice. Aaron to zjistil. Proto ho pohřbili.“
Podala mi druhý telefon s mapou.
„Tenhle špendlík? Tam by mohl být.“
Tu noc jsem odjel.
Cesta krátce končila a já musel jít hustým lesem. Po hodině jsem našel chatrč schoulenou mezi stromy.
„Aarone?“ zavolal jsem. „Tady Nate.“
Dveře se s prasknutím otevřely. Stál tam – vyhublý, ostražitý, ale živý.
„Neměl bys tu být,“ řekl.
„Viděl jsem ty spisy. Vím všechno.“
Pustil mě dovnitř a ukázal na kovovou schránku.
„Shromažďoval jsem důkazy. Ale oni mě našli.“
Najednou se venku ozval zvuk – praskla větvička. Za stromy se pohnuly stíny.
„Sledovali tě,“ zašeptal. Podal mi pistoli. „Utíkáme, nebo bojujeme.“
Z lesa se ozval hlas.
„Aarone Crossi. Nathane Crossi. Pojď ven s tím autem.“
Znali mé jméno.
