ČÁST 1
„V těch šatech mě jenom zahanbíš.“
Slyšela jsem manžela, jak ta slova pronáší zdola, zatímco jsem zůstala nehybně stát před zrcadlem a ruce mi stuhly šokem.
Spencer Conway právě vylezl ze svého černého SUV před naším sídlem v Shaker Heights a ve svém šedém obleku vypadal bezvadně, jako by šel převzít nějaké ocenění, a ne mi naposledy zlomit srdce. Paní Gladysová, naše mnoholetá oddaná hospodyně, se mě jemně zeptala, jestli mám v plánu jít dolů.
Ani se nepodíval k mému oknu.
„Není třeba. Dnes večer jdu s někým jiným.“
Sevřela jsem závěs tak pevně, že se mi nehty bolestně zarývaly do kůže.
Měla jsem na sobě jediné společenské šaty, které jsem ještě měla, tmavě modré šaty, které jsem si koupila před svatbou se Spencerem. Rukávy se už začaly opotřebovávat. Během tří let, co jsme spolu byli, jsem ho nikdy nepožádala o peníze, nikdy jsem se nespoléhala na své rodinné jméno, nikdy jsem se nechlubila tím, kdo je můj otec. Opravdu jsem věřila, že pokora ho přiměje mě milovat. Věřila jsem, že když se zmenším, konečně si mě všimne.
Jak neuvěřitelně jsem se mýlil.
O chvíli později jsem uslyšela klapat vysoké podpatky po naleštěné mramorové podlaze.
Paisley Daleyová se objevila a držela mého manžela za ruku, oblečená v šampaňských šatech s diamantovým náhrdelníkem třpytícím se jako krutá pointa. Pohodlně se o něj opřela s uhlazeným, sladkým úsměvem na tváři.
„Vypadám krásně, Spencere?“
Díval se na ni způsobem, jakým se na mě nikdy předtím nedíval.
„Jsi dokonalá.“
Pomalu jsem sešel dolů.
V okamžiku, kdy si mě Spencer všiml, se zamračil, jako bych byla ošklivá skvrna na jeho bezvadné podlaze. Paisley si mě pomalu prohlížela od hlavy k patě a nechala si oči uvíznout na roztřepených rukávech mých šatů.
„Aha, takže ty jsi jeho žena,“ zasmála se a zakryla si rty. „Teď chápu, proč tě nikdy nikam nebere.“
Spencer neřekl nic, co by ji mohlo zastavit.
Jeho mlčení mě zranilo víc než jen kousek.
„Výroční galavečer Apex Group je až příliš důležitý,“ pokračoval Paisley. „Budou tam generální ředitelé, politici, mezinárodní investoři… vlivní lidé. Měla bys zůstat doma, Phoebe. Kdybys takhle vypadala, utekla bys jen ze Spencerova večera.“
Zírala jsem na svého manžela a doufala, že se dozvím jen jedno slovo.
Jen jeden.
Místo toho k ní natáhl ruku.
„Pojďme. Máme zpoždění.“
Stál jsem tam a díval se, jak spolu odcházejí.
Zvuk SUV pomalu mizel ve tmě.
Paní Gladysová přišla s očima plnýma tichého soucitu.
„Paní… chcete, abych vám uvařil něco k jídlu?“
„Nemám hlad.“
Vrátil jsem se nahoru, zavřel dveře od ložnice a zíral směrem k Euclidově třídě, kde se v nejvyšším patře jednoho z nejluxusnějších hotelů ve městě konal galavečer.
Můj telefon najednou zavibroval.
Byla to zpráva od Paisley.
Netušil jsem, jak se jí podařilo získat mé číslo.
Poslala mi fotku ze zadního sedadla Spencerova SUV. Zářivě se usmívala a prsty ukazovala vítězný znak. Spencerin boční profil se odrážel v okně vedle ní.
Pod obrázkem napsala:
„Dnes večer bude úplně můj. Užijte si čekání na něj.“
Tiše jsem položil telefon na stůl.
Pak jsem otevřel spodní zásuvku svého toaletního stolku a vyndal starou červenou sametovou krabičku.
Uvnitř ležela SIM karta, které jsem se tři roky nedotkl.
Vložil jsem si to do telefonu.
V paměti zůstal pouze jeden kontakt.
Táta.
Prst se mi třásl, když jsem ťukal na Volat.
Telefon zazvonil jednou.
Dvakrát.
Třikrát.
„Phoebe?“ ozval se starší, hluboký hlas plný nedůvěry.
Bolestivě se mi sevřela hruď.
„Tati… chci jít domů.“
Následovalo dlouhé ticho.
Pak Raymond Harrell, jeden z nejvlivnějších obchodníků státu, odpověděl hlasem chvějícím se emocemi.
„Moje holčičko… jdu si pro tebe.“
V tu chvíli jsem pochopil/a, že večer slzami neskončí.
Skončilo by to pravdou tak nečekanou, že se na sebe už nikdo z účastníků slavnostního večera nikdy nepodíval stejným pohledem.
Vůbec jsem netušil, co se bude dít dál…
ČÁST 2
