Když jsem hovor ukončila, zůstala jsem sedět na kraji postele a svírala sametovou krabičku, jako by v ní byla poslední stopa ženy, kterou jsem bývala.
O tři roky dříve jsem odcházel z otcova domu uprostřed bouře v domnění, že Spencerova láska má větší hodnotu než jakýkoli rodinný odkaz.
Tehdy mě otec varoval, že když si vyberu toho muže před rodinou, nikdy se nevrátím v slzách. Stejně jsem odešla a mé slzy přišly příliš pozdě.
Telefon mi znovu zavibroval, když mi Paisley poslala video z obývacího pokoje sídla. Obrazovku zaplňovaly křišťálové lustry, třpytivé sklenice, elegantní hudba a ženy oblečené, jako by vystoupily z luxusních módních časopisů.
Kamera se zaměřila na Spencera, obklopeného vlivnými podnikateli, který vypadal klidně, sebejistě a hrdě. O chvíli později Paisleyová natáhla ruku, aby mu urovnala kravatu, jako by si ho nárokovala pro sebe. Pak se otočila ke kameře a tiše pronesla: „Je můj.“
Probrala jsem se z transu s klidem, který znepokojil i mě samotného. Můj pohled sklouzl k prsteníčku, kde zůstala slabá stopa poté, co Spencer před třemi dny trval na tom, abych si sundala snubní prsten, protože podle něj kazil můj vzhled. Následující den jsem si všimla obrovského diamantu, který se třpytil na Paisleyině prstu.
Ozvalo se zaklepání na dveře. „Paní,“ řekla Gladys tiše, „dole se na vás ptá nějaký pán. Přijel v Bentley.“
Spěchal jsem dolů téměř bez přemýšlení. V obývacím pokoji stál Joel, dlouholetý řidič mého otce už od mého dětství, vzpřímený v černém obleku, s uctivým, ale zároveň tiše dojatým výrazem ve tváři.
„Slečno Phoebe, pan Harrell mě požádal, abych vás přivedl,“ řekl Joel zdvořile.
Paní Gladysová zírala v naprostém zmatku.
Pokud věděla, vždycky jsem byla tichá, téměř neviditelná manželka, bez rodiny a bez historie.
„Dej mi chvilku, Joele,“ odpověděl jsem a cítil, jak se ve mně narůstá nečekaná síla. „Potřebuji se změnit.“
Joel však nepřišel sám. Za ním vešli dva stylisté, profesionální vizážistka a věšák s oblečením plný šatů, které poslal můj otec. Hedvábí, třpytivé kamínky, složité výšivky a výrazné barvy jako by pod světly zářily.
Vybrala jsem si jednoduché červené šaty až na zem bez zbytečných ozdob. Pak jsem otevřela šperkovnici a vyndala rubínový náhrdelník, který mi otec daroval k osmnáctým narozeninám.
„Ohnivou růži,“ zašeptal jeden stylista s obdivem. „Nikdo ji neviděl od té slavnosti v Ženevě.“
Když jsem se podívala do zrcadla, sotva jsem poznala ženu, která na mě zírala. Ponížená manželka v obnošených šatech byla pryč. Byla jsem Phoebe Harrellová, dcera Raymonda Harrella.
Během cesty do hotelu Joel tiše prozradil, že můj otec mi každý týden uklízel pokoj. Každé Vánoce nikdo nesměl zmínit mé jméno, protože se mu oči okamžitě zalily zármutkem, a od té doby, co jsem odešel, se jeho zdraví neustále zhoršovalo.
Polkl jsem knedlík v krku. „Prosím… jeďte rychleji,“ naléhal jsem.
Bentley zastavil před velkolepým hotelem Grandview. Recepční ztuhli, když jsem vystoupil z auta. I když jsem neměl pozvánku, nepotřeboval jsem ji.
Vyjel jsem výtahem do nejvyššího patra. Jakmile se dveře otevřely, zaplavily mě vlny hudby, smíchu a cinkání sklenic.
Spencer stál uprostřed tanečního sálu. Paisley se ho majetnicky držela za paži, políbila ho na tvář před davem a on se ani nepokusil odtáhnout.
Mladý obchodník se na mě podíval. „Myslím, že jsem ji ještě nikdy neviděl. Do které rodiny patří?“ zeptal se tiše svého společníka.
Neodpověděl jsem. Muž sledoval můj pohled směrem ke Spencerovi a pak se vědoucně usmál.
„Ach, pane Conwayi,“ poznamenal. „Říká se, že brzy něco oznámí Paisley Daleyové. I když podle fám už má tajnou manželku – ženu, kterou nikdy nikomu nedovolí vidět.“
S chladným úsměvem jsem se mu podívala do očí. „Tomuhle lidi věří?“ zeptala jsem se tiše.
Pak jsem šla přímo ke svému manželovi a aniž by kdokoli pochopil proč, dav instinktivně ustoupil. Spencer vzhlédl a z jeho tváře zmizela barva.
„Pane Conwayi,“ řekl jsem a zvedl sklenici. „Rád bych vás tu potkal.“
Jeho pleť zbledla jako duch. Paisley se vedle něj rozšířily oči vzteky.
„Co tady děláš?“ odsekla Paisley. „Nebyla jsi pozvaná.“
Úplně jsem ji ignoroval. „Spencere,“ zeptal jsem se klidně, „takhle vítáš svou ženu?“
Moje slova umlčela celý taneční sál. Spencer mě bolestivě chytil za paži a táhl mě k jednomu z pilířů.
„Zbláznil ses,“ zašeptal Spencer skrz zaťaté zuby. „Odejdi do tří minut, nebo tě vyhodím sám.“
Paisley ke mně spěchala se sklenicí červeného vína. „Pořád to nechápeš, Phoebe. Patří mi,“ prohlásila a šplouchla mi víno na šaty.
Než si ten okamžik stihla užít, chytil jsem ji za zápěstí.
Sklenice jí vyklouzla z ruky, dopadla na mramorovou podlahu a s ostrou ozvěnou se roztříštila. Spencer zakřičela mé jméno, aby je všichni slyšeli.
„Prosím, omluvte nás,“ oznámil Spencer o chvíli později a vynutil si zdvořilý úsměv směrem k hostům. „Moje žena se v poslední době necítí dobře. Vezmu ji domů.“
Pak jsem si všiml, že se za ním otevřely dveře tanečního sálu. Vešel starší muž se stříbrnými vlasy spolu se čtyřmi bodyguardy a třemi nejvlivnějšími podnikateli v zemi.
Můj otec dorazil a nikdo v té místnosti nebyl připraven na slova, která se chystal pronést.
ČÁST 3
