Po znárodnění se pivovar stal součástí státního podniku, přesto si dokázal uchovat určitou kontinuitu výroby.Hned za branami Měšťanského pivovaru stál pivovar Gambrinus, dnes součást Plzeňský Prazdroj. Ten trpěl nedostatkem surovin ještě citelněji. V době války vařil slabší „osmičku“ a přežíval především díky tomu, že zásoboval dělníky ve Škodových závodech.
Bombardování v dubnu 1945 jej téměř zničilo. Sklepy, varny i spilky byly těžce poškozeny. Obnova trvala roky a následné znárodnění změnilo fungování celého podniku.
Generace sládků a profesní čest
Za kvalitou českého piva nestály jen receptury, ale především lidé. V některých pivovarech pracovaly celé rodiny po generace. Typickým příkladem byla dynastie Hlaváčků, spojená s Plzní. Výraznou osobností byl sládek Ivo Hlaváček, který se podílel na tom, že se tradiční technologie výroby ležáku udržela i v éře centrálního řízení.
Plzeňský pivovar je dodnes jedním z posledních míst v Evropě, kde se zachovalo tradiční bednářské řemeslo. Sudy a kádě zde udržuje malý tým bednářů a část produkce se v omezeném objemu stále vaří klasickým způsobem, aby bylo možné porovnávat chuť s moderní výrobou.
Bylo tedy pivo lepší?
Odpověď není černobílá.
Z hlediska ceny bylo bezesporu dostupnější. Z hlediska nabídky a technologické vyspělosti však dnešní pivovarnictví nabízí nesrovnatelně širší spektrum chutí i vyšší standard stability kvality.
Pamětníci často vzpomínají na „poctivější“ chuť. Jenže chuť je úzce spjatá s atmosférou. Hospoda plná známých tváří, pravidelný štamgastský stůl, pomalé tempo večera – to všechno vytvářelo kontext, který dnes mnohdy chybí.
Tehdejší pivo nebylo nutně lepší. Bylo jiné. A především bylo součástí doby, která se už nevrátí. Nostalgie tak často dochucuje vzpomínky víc než samotný chmel.
