Zároveň však šlo o dobu plánovaného hospodářství. Pivovary byly státní podniky a jejich hlavním úkolem bylo splnit výrobu. Důraz se kladl především na objem produkce, aby byl „mok pro lid“ vždy k dispozici. Kvalita hrála roli, ale nebyla prioritou číslo jedna. V praxi to znamenalo, že technologie často zastarávaly, investice do modernizace přicházely pomalu a výroba běžela podle tabulek.
Přesto si československé pivo drželo solidní úroveň. Hlavní zásluhu na tom měli zkušení sládci, kteří i v omezených podmínkách dokázali z dostupných surovin vytěžit maximum.
Levné? Ano. Ale jak moc?
Jedním z nejsilnějších argumentů pamětníků je cena. V 80. letech stál půllitr desítky méně než tři koruny. Při průměrné mzdě okolo 3000 korun to znamenalo, že si člověk teoreticky mohl dovolit více než tisíc piv měsíčně.
Dnes? Pokud vezmeme průměrnou mzdu a běžnou cenu půllitru v restauraci, dostaneme se zhruba na 700 piv. Z tohoto pohledu bylo pivo za socialismu skutečně dostupnější.
Jenže je třeba dodat kontext. Sortiment byl výrazně užší než dnes, konkurence prakticky neexistovala a kvalita nebyla vždy stabilní. Spotřebitel neměl na výběr mezi desítkami stylů, minipivovary ani ochucenými speciály. Na čepu byla většinou jedna značka – a tím to končilo.
Nedostatek surovin i improvizace
Československo mělo tradičně kvalitní chmel i slad. Problémem ale byl jejich nedostatek. Pokud suroviny chyběly, muselo se improvizovat – a to se na výsledné chuti podepisovalo. Pivo mohlo kolísat šarži od šarže.
Modernizace technologií byla pomalá. V řadě pivovarů se používala zařízení pamatující první republiku. Hygienické standardy sice odpovídaly tehdejší době, ale z dnešního pohledu by mnohé provozy neobstály.
Přesto se některé značky snažily držet laťku vysoko.
Mezi stálice patřily například Budějovický Budvar, Staropramen nebo Radegast. A samozřejmě plzeňský pivovar, dnes známý jako Plzeňský Prazdroj.
Právě Plzeň si dlouhodobě zakládala na tradiční receptuře, která sahá až k roku 1842 a první várce spodně kvašeného ležáku, kterou uvařil sládek Josef Groll. I v době komunismu se zde dbalo na zachování charakteru piva.
Rozvoj pivovaru však přerušila druhá světová válka. Vozový park zabavila říšská správa, export směřoval převážně do Německa a na konci války přišlo těžké bombardování. Nálet 17. dubna 1945 výrazně poškodil provozy i okolní budovy.
