„Je mi to líto,“ začal jsem. „On nikdy…“
Pak jsem uviděl svazek klíčů visící na mužově tašce.
Trsátko na žesťovou kytaru.
Staré. Vybledlé. Se zářezem na jedné straně.
Od Marka.
Žádný jako tento nebyl. Od něj.
Vždycky ho nosil v kapse, i když nehrál celé měsíce. Když přemýšlel, poklepal s ním o pult. Ten hloupý malý kousek kovu jsem hned poznal.
Zíral jsem na to a zeptal se: „Odkud jsi to vzal?“
Muž se podíval dolů. Pak zpátky na mě.
Dal mi to tvůj manžel.
Sevřelo se mi hrdlo.
Norin hlas zněl z přední části školy slabě.
„Mami? Co se děje?“
Popadl jsem telefon a třesoucíma se rukama vytočil 112.
„Ne,“ řekl jsem. „Ne. Začněte mluvit hned teď.“
Muž polkl a řekl: „Jmenuji se Jonáš. Jsem soukromý detektiv. Prosím, poslouchejte mě, než se to zhorší.“
Příliš pozdě.
Školní policista tam dorazil první, následovaný místní policií. Scout se uklidnil, když se Jonah přestal hýbat, ale zůstal přitisknutý k mé noze, jako by se rozhodl, že tomu muži nelze věřit, dokud se neprokáže opak.
Jonáš jim ukázal svůj řidičský průkaz. Pak vysvětlil, proč přišel.
V jeho tašce byl zapečetěný balíček s celým Noriným jménem.
Důstojník se zeptal: „Proč jste sem k nim přišel?“
Jonáš se na mě podíval a řekl: „Protože mi nikdy nezvedla telefon.“
To byla pravda. Ukázal mi týdny zmeškaných hovorů z neznámých čísel. Ignoruji neznámá čísla, protože si cením klidu a míru.
Také měl napsaný list s mou adresou, Noriným datem narození a názvem její střední školy.
Řekl: „Mark mi dal instrukce už před lety. Když se blížily narozeniny vaší dcery a nikdo se neozval, podíval jsem se na webové stránky školy. Slavnostní promoce byla veřejná.“
Stejně jsem ho vzal domů, protože jsem ho absolutně nechtěl nechat jen tak zmizet s odpověďmi.
Jakmile jsme byli uvnitř, Nora si sundala čepici a zeptala se: „Dobře. Proč se Scout snažil zatknout cizího člověka a proč má ten cizinec tátovy věci?“