Měsíce plynuly.
Babička se zotavila natolik, aby se mohla vrátit domů, a já jsem se osobně ujal odpovědnosti za opravu všeho, co jsem poškodil.
Každou vázu jsem vyměnil/a.
Každý rozbitý rám.
Každý rozbitý talíř.
Ale ta nejvýznamnější oprava neměla nic společného s nábytkem ani dekoracemi.
Byla to důvěra mezi mnou a babičkou.
Jedno odpoledne pozvala Ethana na večeři.
Vidět je, jak se spolu smějí, mi přineslo jakýsi klid, jaký jsem nikdy předtím nepoznal.
Když jsme se s Ethanem ten večer chystali odejít, zastavil mě na verandě.
Zdálo se, že je nervózní.
„Už jsem se tě chtěl na něco zeptat.“
Usmála jsem se na něj.
“Co je to?”
Držel mě za obě ruce.
„Vím, jak tvůj příběh začal.“
„Opravdu bych rád byl součástí toho, jak to skončí.“
Část 3
O rok později mě Ethan požádal o ruku v tom samém parku, kde jsme si poprvé dali kávu.
Nebyl tam žádný velký dav.
Žádný propracovaný displej.
Jen my dva pod starým dubem, zatímco nám kolem nohou vznášelo podzimní listí.
Řekl jsem ano, než stačil dokončit otázku.
Na naší svatbě babička plakala víc než kdokoli jiný.
Během recepce zvedla sklenici a pronesla číši.
„Lidé si myslí, že dědictví je o penězích,“ řekla.
