Pevněji jsem sevřel zamotaný plastový kabel přijímače.
„Tohle není Richard. Tohle je jeho žena.“
Na druhé straně jsem slyšela, jak hrnek dopadl na tvrdý povrch.
Pak se rozplakala.
„Konečně jsi mě našel,“ řekla. „Myslela jsem, že tento den nikdy nepřijde.“
Kdo jsi?
Růže mlčela.
Její dech se postupně uklidňoval.
To ti po telefonu říct nemůžu.
Můžeš mi to říct hned teď.
„Ne.“ Její hlas zůstal tichý. „Některé pravdy by neměly být bez tváře.“
Dala mi adresu restaurace v sousedním městě.
Vyfotila jsem to a odešla dřív, než Richard přišel domů. Ruce se mi tak třásly, že jsem dvakrát minula odbočku.
Rose čekala v poslední kabince.
Její vlasy zešedivěly, ale hned jsem ji poznal.
V obou rukou držela hrnek s kávou.
„Ty jsi Evelyn,“ řekla.
Její prsty ztuhly.
Položil jsem fotku mezi nás.
Rose na něj upřela pohled. Ramena se jí svěsila, jako by jí z ramen náhle spadlo břemeno.
Než stačila zareagovat, zazvonil zvonek nad vchodem do restaurace.
Richard vešel dovnitř.
Všiml si mě jako první.
Pak uviděl Rose.
Z jeho tváře vyprchala všechna barva.
Vůbec nevypadal jako manžel přistižený při setkání s milenkou.
Vypadal jako muž, který konečně dosáhl konce starého slibu.
Rose se na okamžik postavila, ale pak se zase schovala do kabinky.
„Volala jsem mu,“ řekla mi.
Pak se podívala na Richarda.
Uložil jsi to?
Richard si sundal kabát, ale zůstal stát.
“Každý den.”
Sáhl do peněženky a vytáhl přeložený čtverec papíru. Záhyby byly tak opotřebované, že papír byl téměř průhledný.
Položil to vedle fotografie.
Rose po něm nesáhla.
Rozložil jsem vzkaz.
Slib mi, že vždycky bude vyrůstat s pocitem, že byla chtěná. Nikdy jí nedovol, aby měla pocit, že se jí někdo vzdal.
