„Aha, zlato, to je asi kvůli gumičce ve vlasech,“ řekla. „Nech mě jít za Lenou. Hned jsem zpátky.“
Souhlasil jsem, ale něco nebylo v pořádku. Nikdy jsem neviděl kravatu, která by zanechávala tak široké stopy. Nebo tak hluboké. A co je nejhorší?
Krabice s barevnými gumičkami do vlasů na toaletním stolku | Zdroj: Midjourney
Nezmizely. Ne několik dní. Pořád jsem se díval, kontroloval, když nedávala pozor, a pořád tam byly, ale slabší. Matný, přetrvávající otisk.
Takže jednoho večera jsem se rozhodl.
Vyzvedl jsem Lenu ze školy, odvezl ji k mámě a řekl jí, že si u nás hezky přespá. Řekl jsem, že jsme všechno zařídili na poslední chvíli a máma se na nic neptala. Nikdy se na nic neptá.
Usměvavá holčička s batohem | Zdroj: Midjourney
Pak jsem jel do Nařiny kanceláře.
Budova byla téměř prázdná. Jen uklízečka tahala mopy tichými chodbami a člen ochranky u vchodu, který se usmál a gestem mi naznačil, abych prošel turniketem, když jsem řekl: „Jsem Narův muž.“
„Já vím, Jonathane!“ řekl mi. „Potkali jsme se na firemním pikniku, pamatuješ?“
Ten úsměv mě z nějakého důvodu pronásledoval, jako by věděl něco, co já ne. Nebo jsem možná jen hledal znamení tam, kde žádná nebyla.
Usměvavý člen ochranky | Zdroj: Midjourney
Jak jsem kráčel k chodbě, atmosféra se změnila. Nade mnou slabě, ale vytrvale bzučela zářivka a mé kroky se ozývaly hlasitěji, než by měly. Všechno mi připadalo zvláštní, příliš čisté, příliš tiché.
Takové ticho vás neuklidní, spíše vám říká, že je něco… abnormálního .
