Reklama
Diane už byla v obývacím pokoji a vzala z krbové římsy zarámované fotografie, přičemž na chvíli položila prsty na fotografii Laury a dívek.
„Všechno jsi nechal úplně stejné,“ zamumlala. „Dokonce i čtecí křeslo.“
Nemohl jsem s tím pohnout. Nemohl jsem pohnout vůbec ničím.
To není zdravé, víš. Držet to takhle.
Říkáš mi to už dvacet let, Diane.
Protože tě miluji. Protože Laura by si přála, abys žil/a.
Všechno jsi nechal úplně stejné.
Reklama Na tuhle reklamu
jsem neodpověděl. Nikdy jsem neodpověděl.
Místo toho jsem pomalu stoupala po schodech, ruka mi klouzala po zábradlí, a zastavila jsem se před růžovými dveřmi na konci chodby. Dívčí pokoj. Nedotčený. Zmrazený.
Přitiskl jsem čelo ke dřevu a zavřel oči.
„Promiň,“ zašeptal jsem nikomu konkrétnímu. „Promiň, že to trvalo tak dlouho.“
Když jsem otočil klikou a vstoupil do malého muzea života, který jsem nikdy nemohl dokončit, Adamův výkřik se rozléhal ze sklepa celým domem.
“Tati! Pojď sem hned!”
Je mi líto, že to trvalo tak dlouho.
Reklama
Běžel jsem dolů po schodech do sklepa, vždy po dvou schodech, srdce mi bušilo v hrudi.
„Adame? Co se děje? Co se stalo?“
Stál jako přikovaný k zadní zdi, kde ležel pokřivený dřevěný panel. V třesoucí se ruce držel zaprášený plastový kufr.
„Tati… tohle jsem našel za panelem. To, před čím tě máma vždycky varovala, pamatuješ?“
“Ukaž mi to.”
Držel si ho pro sebe, jako by se o něj mohl popálit.
„Ta, kvůli které tě máma vždycky varovala, abys kvůli ní nepřibrala, pamatuješ?“
Reklama
„Je na tom datum. Večer předtím… než zmizeli.“
Měl jsem sucho v krku.
„Adame, jsi si jistý?“
„Podívej se na její rukopis, tati. To je mámin. Jsem si tím jistý.“
Ethan sešel po schodech za mnou, přilákan hlukem.
Co se tady děje? Vypadáte oba, jako byste viděli ducha.
„Podívej se na její rukopis, tati. To je mámino.“
Reklama
„Tvůj bratr našel cédéčko,“ zašeptal jsem. „Tvoje matka ho tam nechala. Noc předtím.“
Ethanova tvář zbledla.
„CD? Tati, máme v dnešní době ještě vůbec zařízení, která ho přehrávají?“
Starý notebook je ve skříni nahoře. Běžte pro něj. Rychle.
Běžel nahoru po schodech. Adam zůstal stát vedle mě, rameno opřené o mé, stejně jako když byl malý kluk a bál se bouřek.
„Tati, co když je to něco zlého?“
Tvoje matka to nechala. Noc předtím.
Reklama
„Pak se s tím vypořádáme společně.“
Dvacet let, tati. Dvacet let a ona tohle tady schovávala?
„Nevím, synu. Už nic nevím.“
