***
V autě jsem pak stejně selhal.
Naklonil se ze zadního sedadla dopředu. „Cože?“
„Takové věci nemůžete říkat vedení školy.“
„Proč ne, mami? Mýlila se.“
Podívala jsem se na něj v zrcadle, bystré oči, tvrdohlavá brada, můj kluk v každém ohledu.
„To je,“ řekl jsem, „bohužel velmi silný argument.“
Fyzioterapie se stala místem, kde jeho hněv nabral na síle.
„Takové věci nemůžeš říkat.“
***
V deseti letech věděl Henry o kloubech a nervových drahách víc než většina lidí.
Sedával na vyšetřovacím stole, kýval jednou nohou a opravoval lidi dvakrát starší než on.
Jedno odpoledne se jeden z rezidentů podíval na svou zdravotní dokumentaci. „Zpožděná motorická reakce na levé straně.“
Henry se zamračil. „Sedím tady. Můžeš se mě rovnou zeptat.“
Obyvatel potlačil zívnutí. „Dobře. Jaký je to pocit?“
„Otravné,“ řekl Henry. „A taky upjaté. A taky jako by všichni pořád mluvili o mně, místo abych mluvila se mnou.“
Zasmála jsem se. Dokázal se o sebe postarat.
„Můžeš se mě rovnou zeptat.“
***
V patnácti letech četl lékařské časopisy u kuchyňského stolu, zatímco já jsem vedle něj platila účty.
„Co čteš?“ zeptal jsem se.
„Špatný článek,“ řekl. „Zapomněl, že je v grafu nějaká osoba.“
***
Veškerá ta ostrost se hodila právě při fyzioterapii.
Terapeut jménem Jonah jednou řekl: „Děláš neuvěřitelný pokrok.“
Henry si setřel pot z čela a přimhouřil oči. „To zní jako věta, kterou lidé používají, než řeknou něco hrozného.“
„Co to čteš?“
Jonáš se usmál. „Je čas na schody.“
Henry zavřel oči. „Samozřejmě, že je.“
„Hned tady budu,“ řekl jsem.
Pohlédl na mě. „To mi neulevuje.“
Pak se s námahou postavil. Sevřela čelist, nohy se mu třásly a udělal jeden krok, pak další… a další.
„Je čas na schody.“
***
