Tess přikývla a potlačila zívnutí. Přikryla jsem ji levandulovou vlněnou dekou, kterou její babička vždycky mívala na opěradle pohovky. Přetočila se na bok a prstem si hladila tvář, už napůl spala.
Ještě chvíli jsem tam stál a sledoval, jak se jí hrudník pomalu zvedá a klesá jako klidný příliv. Pak jsem zvedl telefon a otevřel aplikaci pro chůvu.
Maminka z kuchyně křičela:
„Piper? Udělám ti čaj, ano?“
„Ano, díky, mami,“ odpověděla jsem, ale moje oči už byly upřené na obrazovku.
Kamera byla v obývacím pokoji, schovaná za hromadou starých knih. Nainstaloval jsem ji už dávno, když Lizzieina vůně ještě několik hodin po jejím odchodu přetrvávala na chodbě a Danielův úsměv se začal zdát poněkud umělý. Nahrávky jsem neviděl celé měsíce.
Stiskl jsem tlačítko „Živé vysílání“.
A najednou mě zasáhla pravda.
Tam byla, seděla na gauči, bosá, jako by byla doma. Daniel seděl vedle ní, ruku měl položenou na její paži a smál se něčemu, co řekla. Pak ji políbil na spánek, tak jemně, jako by hladil starou, drahocennou vzpomínku.
Sevřel se mi žaludek. Ne překvapením, ale jistotou, kterou jsem konečně získal. Hluboko uvnitř jsem to věděl už dlouho. Týdny. Možná měsíce.
