Týden poté, co moje svatba skončila a moje sestra odešla, mi zavolala její kolegyně z práce a řekla, že mi Claire nechala v kanceláři telefon. Myslela jsem, že tam jedu pro poslední kousek své sestry. Netušila jsem, že se chystám přehrát něco, co mi rozdělí život na dvě části.
Ryan se to ráno naklonil s krabicí od pečiva v jedné ruce a mou tváří v druhé.
„Budu doma brzy,“ řekl. „Zvládneme to, Alice.“
Od pohřbu mi nosil květiny téměř každý den. Mluvil tiše, dotýkal se mého ramene, když jsem začala příliš dlouho zírat do prázdna, a pořád mi říkal, abych jedla, spala a dýchala.
Od pohřbu mi nosil květiny téměř každý den.
Na papíře Ryan vypadal jako muž, za kterého by měla být každá truchlící manželka vděčná. Ale smutek některé vzpomínky zostřuje a jiné zamlžuje, a ty ostré mě stále vracely ke Claire.
S Claire jsme byly nejdřív sestry v biologickém smyslu a kamarádky jen záblesky. Byla o čtyři roky starší, od přírody hlučnější a statečnější v ohledech, s nimiž si naši rodiče nikdy nevěděli rady.
Při první příležitosti se přestěhovala do města. Já jsem zůstal, dodržoval pravidla a naučil se, jak udržovat v místnosti klid.
Claire mi říkala „rodinná brožura“. Já jsem jí říkal, že je nemožná.
Přesto si vždycky věcí všímala. Když jsem vynechal oběd, beze slova mi přisunula müsli tyčinku.
S Claire jsme byly nejdřív sestry v biologickém smyslu a kamarádky jen záblesky.
I když Ryana kritizovala, zeptala se: „Jedl jsi dnes něco kromě vzorků dortů?“, jako by se v ní mísily dohromady rozmrzelost a starost.
To byla Claire. Dokázala ve vás vyvolat pocit, že jste zároveň souzeni i chráněni.
Před pár měsíci jsem přivedl Ryana domů na vánoční večeři s rodinou. Přinesl víno pro mého otce, květiny pro mou matku a ten nenápadný úsměv, díky kterému mu lidé začali věřit ještě předtím, než se dořekl. Moji rodiče si ho okamžitě zamilovali.
Pak vešla z kuchyně Claire, podívala se na něj a ztuhla.
Ryan vzhlédl a jednu dlouhou vteřinu se na sebe jen dívali. Ani jeden z nich nepromluvil.
Nad stolem se rozhostilo zvláštní ticho. Pamatuji si, jak jsem si pomyslel, jak zvláštní to ticho je.
Moji rodiče si ho okamžitě zamilovali.
U večeře se Claire zeptala, kde Ryan předtím bydlel, jaké měl zaměstnání a jestli se vždycky tolik stěhoval. Když jsem ji potom zahnal do kouta u dřezu, zašeptal jsem: „Můžeš prosím přestat?“
„Ptám se, Ally.“
„Děláš z něj šmejdy, Claire.“
Podívala se za mě směrem k jídelně. „Možná by ses měla zeptat, proč ve mně touží.“
To mi zůstalo v paměti. Když jsem se na to Ryana v autě zeptal, jen pokrčil rameny.
„Možná mě tvoje sestra prostě nemá ráda.“
Řekl to laskavě, jako bych to byl já, kdo to zvětšoval, než to ve skutečnosti bylo. Možná to byl první okamžik, kdy se něco pohnulo, i když jsem to tehdy nepojmenoval.
„Děláš z něj šmejdy, Claire.“
***
Čím blížila se svatba, tím podivnější se Claire stávala.
Jednoho večera jsme všichni čtyři seděli u stolu mých rodičů a jedli dušenou pečeni, když Claire odložila vidličku a podívala se přímo na mě.
„Měla by sis rozmyslet, koho si bereš, Alice.“
Matčina sklenice se zastavila v půli cesty k ústům.
„Cože?“ zasmála jsem se, protože jsem si myslela, že si dělá legraci.
Claire se nezasmála. „Myslím to vážně.“
Zrudl mi obličej. „Co je s tebou?“
Čím blížila se svatba, tím podivnější se Claire stávala.
Máma odsekla: „Jen proto, že si tvoje sestra našla někoho hodného, neznamená, že to máš zkazit, Claire.“
Clairein výraz se změnil; ta stará rodina ji tolikrát bolela, když ji obsadili do role „obtížné“, že ji skoro nosila jako jmenovku.
„Nesnažím se nic zkazit,“ odsekla.
Táta se odstrčil od stolu. „Tak přestaň takhle mluvit.“
Claire vstala, odešla z pokoje a dveře se s bouchnutím zabouchly do chodby. Nikdo ji nenásledoval. Seděla jsem tam a nechala rodiče, aby její varování proměnili v hořkost, v žárlivost a v to, že Claire je prostě Claire.
Tolikrát byla obsazena do role „obtížné“.
Další večer jsem měla rozlučku se svobodou. Balónky, šumivé nápoje a příliš mnoho růžové. Snažila jsem se být přítomna ve svém vlastním štěstí, když vešla Claire pozdě, vlasy mokré od deště, stále v pracovním oblečení.
Našla mě blízko baru. „Alice,“ řekla a vypadala, jako by jí došel čas, „zruš svatbu.“
Zíral jsem na ni. „Co jsi to právě řekla?“
„Prosím. Prostě to zrušte.“
“Proč?”
„Teď to nedokážu vysvětlit.“
Cítil jsem, jak se k nám všechny hlavy v místnosti otočily. „Takže jste sem přišli jen tak mi zkazit večer?“
„Teď to nedokážu vysvětlit.“
Claire se chopila mého zápěstí. „Prosím, poslechněte mě…“
Odtáhla jsem ruku. „Žárlíš. Nesnášíš, že mám něco dobrého.“
To přistálo. Viděl jsem to přistát.
Claire se zalily slzami v očích. „Snažím se ti zabránit v chybě, Ally.“
„Tak řekni, co tím myslíš.“
Zavrtěla hlavou. „Nemůžu. Ještě ne.“
Ukázal jsem směrem ke dveřím. „Tak odejděte.“
Udělala to. A to byla poslední věc, kterou jsem kdy své sestře řekla, dokud ještě žila, aby mi odpověděla.
„Snažím se ti zabránit v chybě, Ally.“
***
Můj svatební den se zpočátku rozednil jasně.
Kostel voněl liliemi a voskem. Ryan na mě stál a čekal u oltáře, klidný a vyrovnaný. Poté se všichni vydali do centra do restaurace na recepci.
Pořád jsem se díval ke vchodu, ale Claire se nikdy neobjevila. Zavolal jsem jí, ale hned se mi ozvala hlasová schránka.
Táta říkal, že je naštvaná a že se uklidní. Maminka mi říkala, abych si od ní nekazila den. Tak jsem se na sestřenice a bratrance usmívala, děkovala za dárky a předstírala, že se mi žaludek nesvírá.
Uběhla hodina. Pak zazvonil telefon mé matky.
Máma poslouchala, pak zbledla a přiložila si ruku k ústům. „Ozvala se rána,“ zašeptala.
Pořád jsem se díval ke vchodu, ale Claire se nikdy neobjevila.
Na vteřinu se zdálo, že nikdo v místnosti neví, jak se má pohnout. Pak se ozvalo zaskřípání židlí, někdo popadl klíče a všichni jsme se rozběhli k autům, ještě než hovor stihl úplně skončit.
Na příjezdové cestě začalo pršet. Silný, šikmý déšť, který proměnil světlomety ve šmouhy.
Záchranáři tam stále pátrali, když jsme tam dorazili. Světla baterek osvětlovala břeh řeky. Lem mých šatů byl promočený blátem.
Claire zvolila jinou cestu, zkratku podél řeky. Její auto sjelo z krajnice a vjelo do vody.
Druhý den našli její tělo a pak se místo líbánek konal pohřeb. Černé šaty. Na lince byly zapékané pokrmy. Lidé říkali: „Věděla, že ji miluješ,“ s tou strašlivou měkkou jistotou, kterou lidé používají, když nemají co užitečného nabídnout.
Záchranáři stále pátrali, když jsme tam dorazili.
A po celou dobu mě v hlavě stále tížila jedna myšlenka.
Claire se mi snažila něco říct.
***
O týden později Ryan odjel do práce. Dvacet minut poté, co odjel, mi zazvonil telefon.
„Megan?“ zeptala jsem se překvapeně.
Megan byla Claireina nejbližší kamarádka v kanceláři, žena, kterou jsem potkala dvakrát a hned jsem si ji oblíbila, protože s Claire mluvila bez mrknutí oka.
Její hlas byl napjatý. „Alice, potřebuji, abys hned přišla do kanceláře.“
