Čím více času plyne, tím více se uzavírá do sebe a cítí se poněkud izolovaná. Dny si vyplňuje čtením, luštěním hádanek a krátkými procházkami, ale ticho v domě zůstává tíživé. Nechce být nikým až do konce, ale touží po tom pocitu důležitosti, po tom pocitu skutečné hodnoty – nejen jako cenná pomocnice, ale i jako matka.
Někdy si říká, jestli je tohle její budoucnost: klidnější život strávený zahradničením nebo pečením lahodných dortů. Navzdory svému pochopení stále touží po spontánních hovorech a chvílích opravdového spojení. Touží po teple minulosti, kdy pozornost a láska byly hmatatelné od chvíle, kdy překročily prah dveří. A doufají, že jednoho dne její děti pochopí, jak moc pro ně znamená – nejen jako někdo, kdo jim pomáhá, ale jako matka, která je vždy bezpodmínečně milovala.
Jak byste to řešili?
