Přátelé jí často říkali, že obdivují její sílu. Ona však odpovídala stále stejně.
„Když někoho milujete, nepřemýšlíte nad tím, co musíte obětovat.“
Postupem času se jejich společenský život téměř vytratil. Mnoho známých přestalo chodit na návštěvy, protože nevěděli, jak se v podobné situaci chovat. Anka však nikdy veřejně nevyjadřovala lítost. Tvrdila, že nejdůležitější je, aby byl Štefan spokojený.
Kvůli péči o manžela dokonce odmítla několik pracovních nabídek. Pracovala jen částečně z domova, aby mohla být většinu dne s ním. Finančně to nebylo jednoduché, ale nikdy si nestěžovala. Věřila, že jednou se jejich situace zlepší.
Roky ubíhaly.
Patnáct let se jejich každodenní život téměř neměnil. Ráno rehabilitace, odpoledne domácí práce, večer společná večeře a televize. Štefan sedával na invalidním vozíku a často Ance děkoval za všechno, co pro něj dělá.
„Bez tebe bych to nezvládl,“ říkával.
Právě tato slova jí dodávala sílu pokračovat dál.
Nikdy ji nenapadlo pochybovat o tom, co jí lékaři kdysi řekli. Neměla důvod nevěřit svému muži ani odborníkům. Byla přesvědčená, že dělá to nejlepší, co může.
Jednoho zimního dne se ale všechno změnilo.
Anka skončila v práci dříve než obvykle. Chtěla Štefana překvapit jeho oblíbenou večeří, a tak zamířila rovnou domů. Venku poletoval sníh a ona přemýšlela, že společně stráví klidný večer.
Když však přišla k domu, něco ji přimělo zastavit.
Přes nezatažené okno zahlédla siluetu svého manžela.
Nejdříve si myslela, že se jí to jen zdá.
Pak si promnula oči.
Štefan stál u okna.
Ne na vozíku.
Na vlastních nohou.
Pomalu přešel několik kroků po pokoji. Opíral se sice o hůl, ale zcela zjevně chodil. Jeho pohyby byly opatrné, přesto jisté. Rozhodně nevypadal jako člověk, který by byl patnáct let zcela odkázaný na invalidní vozík.
Ance se podlomila kolena.
Srdce jí začalo bušit tak silně, že měla pocit, že omdlí. Hlavou jí během několika vteřin prolétly stovky myšlenek. Napadlo ji, že možná prodělal zázračné uzdravení a chtěl ji překvapit.
Jenže něco nesedělo.
Vběhla do bytu.
Jakmile Štefan uslyšel bouchnutí dveří, prudce se otočil. Ve tváři se mu objevil výraz čistého zděšení. Instinktivně se snažil znovu posadit na vozík, ale bylo pozdě.
Anka všechno viděla.
„Števo… ty… ty chodíš?“ zašeptala roztřeseným hlasem.
