Včera v noci jsem ani mrkl hlavou.
Sára se nezasmála a ani na vteřinu nemrkla.
Pak si promnula čelo, jako by ji právě rozbolela hlava.
„Prosím, řekni mi, že jsi řekl/a ne.“
“Ještě jsem nic neřekl/a.”
„Danieli,“ řekla a naklonila se ke mně. „Víš, jak to bude vypadat, že? Čtyřiatřicetiletá pečovatelka si vezme dvaaosmdesátiletou ženu bez rodiny. Lidé budou pomlouvat. Říkat ošklivé věci. Vedení se bude ptát.“
“Já vím.”
„Prosím, řekni mi, že jsi řekl/a ne.“
„A ty, víš o tomhle? Protože když se to provalí, tvoje kariéra tady, nebo kdekoli v tomto odvětví, je konec.“
„Sarah zemře. A je sama. Požádala mě jen o jednu věc.“
„Mohla se tě zeptat na sto věcí, které s tímhle nemají nic společného.“
„Ale na to se mě přece ptala,“ trval jsem na svém.
Sára se na mě dlouho dívala.
„Řekneš ano, že?“
„Zemře, Sáro.“
„Nevím, jestli je pro mě důležitější to, co ztratím já, než to, co ztratí ona,“ přiznal jsem se.
Můj přítel si povzdechl. „To je tvůj problém, Danieli. Nikdy si nemyslíš, že máš něco, co stojí za to chránit.“
***
To odpoledne jsem se vrátil do Glorie. Seděla, nakloněná dopředu, četla si brožovanou knihu a jakmile mě uviděla, usmála se na mě.
„Vrátil ses dříve, než se očekávalo.“
“Mám svou odpověď.”
Odložila knihu.
“To je tvůj problém.”
„Chci to udělat,“ řekl jsem.
Glorii se oči zalily slzami, ale silně zamrkala a odmítla ukápnout jedinou slzu.
„Takže, je to ano?“ zamumlala.
„Ano.“
Stiskla mi ruku tak pevně, že jsem cítil každý její papírově tenký prst. Vedle postele ležela ta stará taška tam, kde vždycky byla, přímo pod její dlaní.
“Chci to udělat.”
***
O týden později jsme se s Glorií vzali na malém obřadu v jejím nemocničním pokoji. Obřad vedl kaplan. Sarah byla tam jako svědek, tiše a bez protestů. Gloria měla na sobě světle růžový kardigan a stejný odhodlaný úsměv jako v den, kdy jsem ji potkal.
Věděl jsem, že většina lidí mé rozhodnutí nikdy nepochopí.
Ale kdybych mohl nabídnout laskavé, osamělé staré paní poslední okamžik štěstí, cítil jsem, že je to to nejmenší, co mohu udělat.
S Glorií jsme se vzali.
***
O tři dny později a dva roky poté, co jsme se setkali, Gloria zemřela ve spánku, přičemž moje ruka stále spočívala pod její.
Stál jsem na jejím pohřbu, oblečený v vypůjčeném černém kabátě, s prázdným srdcem a nejistý, co dělat dál. Pak ke mně mokrou trávou přišel pan Charleston a v ruce nesl starou, obnošenou tašku, které se nikdy nikomu nedovolila dotknout.
Poté, co se představil, mi vložil Gloriinu tašku do náruče.
Zdálo se to těžší, než by mělo být.
Glorie zemřela.
„Vybrala si tě z nějakého důvodu,“ zopakoval pan Charleston, tentokrát tišeji. Prohrabal se spisem. „V tašce je dopis, Danieli. Chtěla, aby sis ho přečetl, než se cokoli stane. Než se nějak rozhodneš. Naplánovala si…“
V tu chvíli stál před námi muž v šedém obleku, jako by mu tohle místo patřilo. Bylo mu asi 50 let, měl řídnoucí vlasy a sevřenou čelist. Nikdy předtím jsem ho neviděl, ale hned jak otevřel ústa, věděl jsem, kdo je.
“Je tam dopis.”
„Vy musíte být Daniel,“ řekl. „Jmenuji se Marcus. Jsem Glorijin synovec.“
Pomalu jsem přikývl. „Mluvila o tobě.“
„Jsem si tím jistý.“ Marcus si mě prohlédl od hlavy až k patě. „Mladý pečovatel si bere mou dvaaosmdesátiletou tetu tři dny před její smrtí. Dokážete si představit, jaké to je.“
“Takhle to nebylo.”
“Takhle se to nikdy nestává.”
„Řekla mi o tobě.“
Pan Charleston si odkašlal, ale Marcus ještě neskončil.
„Napadnu všechno,“ řekl. „Manželství, závěť, všechno. Můj právník už připravuje dokumenty. Zneužil jste starší a zranitelnou ženu a já tohle nenechám být.“
Sevřela jsem tašku v rukou. „Nic jsem mu nevzala.“
„Tak ti to vrátit nebude vadit.“
