Uklidnit.
„Světla nesvítí,“ řekl.
Z mého domu odpověděl další muž.
Pak to ví.
Ruka mi vyletěla k ústům.
Úzkou škvírou v podkroví jsem viděla část chodby dole. Caleb tam stál v teplákách a pod paží svíral můj notebook.
Vedle něj stál cizinec v černém plášti.
Cizinec podal Calebovi malou krabičku.
Caleb ho otevřel a objevily se v něm tři pasy.
Na jedné z nich byla fotka mého manžela.
Jeden z nich měl můj syn.
Ten třetí měl ten můj.
Ale žádný z nich nenesl naše jméno…
Část 2:
Krčil jsem se na půdě, prach mě štípal v krku a strach mi tak tlačil na hruď, že jsem sotva mohl dýchat.
Caleb položil pasy dole na stůl v chodbě.
Muž v plášti řekl: „Agentura jednala rychleji, než se očekávalo.“
Sevřelo se mi v žaludku.
Caleb sevřel čelist. „Jak blízko?“
Dost blízko na to, aby to sestra vaší ženy už mohla vědět.
Moje sestra.
Ihned.
Sevřela jsem telefon a modlila se, aby se obrazovka znovu rozsvítila – a aby nevydávala žádný zvuk.
Caleb zvedl můj notebook. „Nikdy se na nic nedívá. I kdyby něco viděla, nepochopila by to.“
Cizinec se tiše zasmál. „Udělal jste dobrou volbu.“
Caleb se neusmál.
„To nebyl záměr,“ řekl.
Na okamžik se mi zdálo, že v jeho hlase slyším lítost.
Pak dodal: „Ale to dítě to komplikuje.“
Můj zrak se rozmazal.
Noe. Náš čtyřletý syn, který spal kilometry daleko v domě Calebových rodičů – nebo jsem si to alespoň myslela.
Cizinec řekl: „Vaši rodiče ho už stěhují.“
Kousl jsem se do kloubu tak silně, že jsem ucítil chuť krve.
Caleb přikývl. „Dobře. Jakmile vjedeme do Kanady, všechno začne znovu.“
Zavibroval mi telefon. Málem jsem vykřikla. Objevila se zpráva od Mary.
FBI a místní policie tu budou za dvě minuty. Zůstaňte skrytí. Nedělejte žádný hluk. Noah je v bezpečí. Zadrželi jsme ho.
