Telefonní hovor
Druhý den jsem ignoroval všechny jeho hovory.
Dokud znovu nezazvonil telefon.
Byl naším právníkem.
„Jestli tě Charles požádal, abys mi zavolala, nemusíš,“ řekla jsem chladně.
Ale jeho hlas zněl jinak.
Nežádal mě, abych zavolala. Tenhle příběh je o něm.
Musíš si na chvilku sednout.
Srdce mi poskočilo.
Co tím myslíš?
Chvíli mlčel.
Pak tiše řekl:
Váš bývalý manžel se včera v noci zhroutil.
Byl převezen do nemocnice s masivním infarktem.
Místnost se začala točit.
„Je ještě naživu?“ zašeptal jsem.
Nastalo ticho.
Příliš dlouho.
„Udělali všechno, co mohli,“ řekl.
„Je mi to líto.“
Vzpomínky
Telefon mi vyklouzl z ruky.
Najednou se mi vrátily padesátileté vzpomínky.
Karel, který každé ráno vařil kávu.
Jeho tichý smích.
Způsob, jakým mi ve tmě natáhl ruku.
Dokonce i věci, které mě vždycky dráždily – jeho tvrdohlavost, jeho potřeba všechno kontrolovat – se mi najednou zdály bezvýznamné.
Hněv, který jsem cítil v hospodě, se proměnil v nesnesitelnou zátěž.
Nikdy jsem se nerozloučil/a.
Dopis
pokračování na další straně
