Telefonní hovor
Druhý den jsem ignoroval všechny jeho telefonáty.
Dokud znovu nezazvoní telefon.
Byl naším právníkem.
„Jestli tě Karel požádal, abys mi zavolal, nejsi povinen,“ řekl jsem ledabyle.
Ale její hlas zněl jinak.
Nežádal mě, abych zavolala. Jde o něj.
Měla by sis na chvilku sednout.
Srdce mi poskočilo.
Co tím myslíš?
Chvíli mlčel.
Pak tiše řekl:
Váš bývalý manžel se včera v noci zhroutil.
Byl převezen do nemocnice po těžkém infarktu.
Místnost se začala otáčet.
„Je ještě naživu?“ zašeptal jsem.
Nastalo ticho.
Příliš dlouho.
„Udělali všechno, co mohli,“ řekl.
„Je mi to líto.“
Vzpomínky
Telefon mi vyklouzl z rukou.
Najednou je zaplavila padesátiletá vzpomínka.
Karel, který každé ráno vařil kávu.
Jeho tichý smích.
Způsob, jakým hledal mou ruku ve tmě.
Dokonce i věci, které mě vždycky dráždily – jeho tvrdohlavost, jeho potřeba všechno kontrolovat – se mi najednou zdály bezvýznamné.
Můj hněv, zrozený v hospodě, se proměnil v těžké břemeno.
Nikdy jsem se nerozloučil/a.
Dopis
Zbytek najdete na další straně
