Dívky jsou v bezpečí.
Reklama
„Kde?“
Řekla mi to.
Zíral jsem na poštovní razítko, na datum, na neuvěřitelně kulatý rukopis Laury.
Dianin hlas se za mými zády zlomil.
Laura ještě žila, když tohle psala. Nevím, jestli tu ještě je. Ale zasloužíš si to zjistit.
Cesta k pobřeží trvá šest hodin. Téměř spolu nemluvíme.
Zasloužíš si to zjistit.
Reklama
Ethan se drží volantu. Adam zírá na poštovní razítko na obálce, jako by mohlo každou chvíli zmizet.
„Tati, co když to není ona?“ zeptá se nakonec Adam.
„Tak půjdeme domů,“ říkám. „Ale potřebujeme to vědět.“
„A co když je to ona?“ Ethan se na mě podívá.
Neodpovím. Nemůžu.
Zastavujeme se před skromným modrým domem s bílými okenicemi. Když jdu ke dveřím, mám nohy jako ve vodě.
Ale potřebujeme to vědět.
Reklama
Zaklepu. Třikrát. Jemně.
Dveře se otevírají. Stojí tam žena s šedivými vlasy, poznamenaná životem, ale ty oči…
„Lauro?“ zašeptám.
Zakryje si ústa. Po tvářích jí okamžitě stékají slzy.
„Našel jsi nás,“ zašeptala. „Bože, našel jsi nás.“
Za ní se na chodbě objeví tři mladé ženy, které zmateně sledují.
Našli jste nás.
Reklama
„Mami, kdo je to?“ ptá se ta nejvyšší.
Laura se k nim třesouc se otočí.
„Dívky… tohle je váš otec. Tohle jsou vaši bratři.“
V místnosti se rozhostilo ticho. Pak jedna z mých dcer upustila hrnek, který držela v ruce.
„Lauro, já to nechápu,“ říkám. „Dvacet let. Dvacet let.“
„Už jsem nevěděla, co je na světě,“ vzlyká. „Po srážce mě strhl proud. Našel mě rybář. Roky jsem už neznala své vlastní jméno.“
„Tohle je tvůj otec.“
Reklama
„A co holky?“
„Ležely na břehu. Vyndala jsem je, než jsem se vrátila pro tašku, CD, cokoli, co by mohlo sloužit jako důkaz…“ Rozplakala se. „Když se mi loni na jaře vrátila paměť, byla jsem vyděšená. Myslela jsem, že ses znovu vdala. Myslela jsem, že mě kluci už nepoznají.“
Adam pomalu udělá krok vpřed.
