Šli jsme domů ze školky. Tess si už zula boty, na legínách se jí lepil napůl snědený gumový medvídek, a zírala z okna, jako by jí mraky na obloze psaly tajné zprávy. Sluneční světlo se filtrovalo skrz sklo v jemných zlatých paprscích. Bylo tam ticho, to zvláštní, téměř posvátné ticho, které kolem sebe dokáže vytvořit jen čtyřleté dítě.
„Mami, budeš plakat, až půjdu na pláž s tátou a mou druhou mámou?“ zeptala se.
Zamrkal jsem. Sevřel jsem volant, prsty mi zbělaly, ale hlas jsem zůstal klidný.
„S tvou… druhou mámou? Tess, o čem to mluvíš?“
„Máma Lizzie říká, že jsi ten zlý,“ pokrčil rameny. „Ona je ta hodná maminka. A brzy pojedeme s tatínkem na pláž.“
